Proč se scházejí dávní kamarádi ze školních lavic nebo z vojny po dvaceti třiceti letech? Aby zavzpomínali a probrali novinky. Proč se scházejí chlapi, kteří si říkají Staré páky? Aby zavzpomínali, probrali novinky, ale hlavně spolu v praxi rozvíjeli to, co se jako kluci kdysi naučili na salesiánských chaloupkách rozesetých od Šumavy k Tatrám.

Rok co rok se začátkem září zaplní na jeden víkend náves v Mladočově u Litomyšle auty z celé České republiky. Staré páky mají slet. Nepoučený návštěvník by si mohl připadat chvílemi jako na divadle, chvílemi jako v hospodě a chvílemi jako na duchovním cvičení. Pro Staré páky je to ale přirozené prostředí. Pospolitost, zábava a modlitba byly stavebními kameny tajně pořádaných prázdninových chaloupek, na které jako kluci jezdily v době Husákovy normalizace.

Na počátku byla voda
Píše se rok 1974. Mladý kaplan z Mariánských Lázní Karel Herbst organizuje poprvé v životě prázdninový pobyt pro partu kluků. Mají namířeno na malou chalupu v Orlických horách. Počasí je ale pod psa. „Každé ráno pršelo. Nikam se nedalo jít. Chaloupka malá, byli jsme v ní namačkaní, a tak jsme si každý den říkali ´snad bude zítra líp´,“ vzpomíná sedmašedesátiletý salesián a zároveň pražský světící biskup Karel Herbst. Moc líp ale v dalších dnech nebylo, a tak musel překonávat sám sebe, aby dal dohromady program, který by kluky zaujal. „Když jsem pak odjížděl domů, byl jsem opravdu vyčerpaný, utahaný, unavený, zdeptaný, ale zároveň strašně šťastný, že jsem si to mohl vyzkoušet. A myslím, že jsem se tam i rozhodl, že bych se chtěl stát salesiánem a pracovat v duchu svatého Jana Boska,“ vysvětluje Karel Herbst, kterému nikdo z „jeho kluků“ neřekne jinak než Kája.
Začátkem roku 1975 přišel o státní souhlas k výkonu kněžské služby. Kájovi se tím ale uvolnily ruce pro práci s dětmi, a tak prázdninových chaloupek zvolna přibývalo – v roce 1980 jich Kája se svým týmem pořádal celkem čtrnáct. V následující dekádě ovšem věci nabraly na obrátkách: roku 1981 osmnáct, o rok později devětatřicet a roku 1983 už dvaapadesát chaloupek. O prázdninách 1989 jelo zhruba 1.200 kluků na více než osmdesát chaloupek organizovaných českými a moravskými salesiány. Program? Hry, písničky s kytarou, práce, výlety, mše (někdy pod širým nebem), modlitby a témátka. „Šlo vlastně o krátké katecheze na každý den pobytu, které byly podány zajímavým způsobem a týkaly se života z víry. Důraz se při nich dával na Písmo svaté, stručnost, srozumitelnost a přehlednost,“ hodnotí salesiánský kněz Jaroslav Vracovský, autor knihy Chaloupky. Vedoucím pomáhali asistenti, kluci jen o trochu starší, než byli jejich svěřenci. Ti všichni – spolu s děvčaty, která dost času trávila v kuchyni – se podíleli na chodu chaloupek a nesli svůj díl odpovědnosti. „Chaloupky se vyznačovaly atmosférou domova. Možná to zní nadneseně, ale důraz na rodinnost byl opravdu podstatný. Jinými slovy: srdečná atmosféra, kde je každý přijímán a je také spoluodpovědný za to, co se tam děje,“ dodává Jaroslav Vracovský.

Někdy to zaskřípalo
Jak rostl počet kluků a počet samotných chaloupek (v průběhu let bylo k dispozici na 130 objektů, dvacet z nich se nacházelo na Slovensku), vzrůstalo i riziko, že si „chaloupkářů“ začne všímat Státní bezpečnost. „Nemohu říct, že by po nás vyloženě šli, tehdejší systém měl větší a sledovanější nepřátele. Ale někdy to zaskřípalo, třeba když hajný z Beskyd, kde jsme byli na chaloupce, dal policii mou adresu. Jednoho zářiového rána pak v mém pražském bytě udělali domovní prohlídku, odvezli oba psací stroje, salesiánskou literaturu a dostali se i ke jménům dvou učňů, Jiřího a Pavky, a k jejich adrese na učilišti podniku Konstruktiva. Jednomu poslali obsílku, ať se dostaví do Bartolomějské, pro druhého si přijeli na internát,“ prozrazuje Kája.
Pro učně Jiřího, dnes jednoho z hlavních organizátorů Starých pák, byl zájem estébáků nepříjemný už proto, že měl krátce před maturitou a potřeboval se učit. „Výslech v Bartolomějské ulici trval celý den. Vyšetřoval mě Karel Lánský, pořád se ptal, jestli znám nějakého Káju, vytáhl ze šuplíku i různé fotky. Poznal jsem na nich pár lidí, ale věděl jsem, jak se mám při výsleších chovat – fotka není průkazný materiál,“ oprašuje vzpomínky osmačtyřicetiletý Jiří Fliedr zvaný Dědek. Následovala noc v policejní cele a ráno další výslech. „Na stole jsem uviděl papíry podepsané Pavkou, mým spolubydlícím z ubytovny. Přijeli si pro něho v šest ráno, ale to jsem se dozvěděl až později. Výslech byl vyčerpávající, byl jsem nevyspaný, měl jsem na sobě vězeňské tepláky, zkoušeli na mě i různé finty. Lánský si třeba pozval kolegy, kteří si sedli za mě.“ Dědek nakonec výslech ustál a neřekl nic, co říct neměl. Estébáci ho ale pustili až další den ráno. „Byl zrovna pátek a odpoledne jsme měli s Kájou domluvený čundr. Sešli jsme se na nádraží a Pavka vyprávěl, co mu dělal při výslechu žaludek,“ zakončuje dramatický příběh s dobrým koncem Dědek. S Kájou se zná od svých klukovských let. Spolu s Pavkou patřil k těm, kteří jako dospívající kluci jezdili na chaloupky coby asistenti vedoucího, po završení osmnácti let jako vedoucí, a navíc zakusili stmelující účinek praktik StB. Není divu, že je to i po listopadu 1989 táhlo k sobě.

Na slet přijede stovka chlapů
„Scházet jsme se začali hned po revoluci, na začátku devadesátých let. Klukům z prvních chaloupek bylo v té době už přes třicet, byli v jistém slova smyslu ´staří´, ale zároveň v nejlepších letech, tedy po vojensku ´páky´. Je nás kolem čtyř stovek a na každoročním sletu Starých pák se nás vždycky sejde asi stovka,“ vypočítává Kája. Upozorňuje přitom, že Staré páky jsou otevřená parta. „Nerozlišujeme ´chaloupkáře´ a ´ty ostatní´. Komu se mezi námi líbí a nechá na sebe kontakt, je z něj Stará páka. Scházejí se také manželky Starých pák, Mladé mamky. Mladé proto, že všichni jednou zestárneme, jen mamky zůstanou pořád mladé,“ doplňuje.
Zatímco dnes je slet jednou z mnoha akcí, které Staré páky během roku pořádají, začátkem devadesátých let byl pro ně jedinou možností, kdy se spolu mohly vidět. První slety měly přitom úkol mapovací: najít kontakty na kluky z chaloupek, obnovit někdy zpřetrhané vztahy, otestovat zájem „chaloupkářů“ scházet se v nové době. „Pokud bys nemohl přijet, napiš aspoň pár řádků o sobě,“ zněla douška zvacího dopisu na první slet Starých pák v létě 1991. Konal se na malé valašské chaloupce jménem Potápka a zúčastnilo se ho zhruba deset chlapů. Na druhý slet roku 1993 jich přijelo čtyřikrát tolik. Místo konání: chaloupka Březovka v Orlických horách. Fotbal se už nehrál na louce, ale na regulérním vesnickém hřišti, slavily se Kájovy padesátiny a bylo cítit, že Starým pákám je spolu dobře. Že se zadělává na novou tradici. Časem počet účastníků sletů vzrostl natolik, že by se už nevešli ani do těch největších prázdninových chalup. Poslední roky se proto „slétají“ do Mladočova u Litomyšle, kde je rekreační zařízení velikostí šité Pákám na míru. Navíc má východočeská Litomyšl šikovnou polohu: cesta tam netrvá dlouho Pražákům, ani chlapům z Moravy.

Kája dorazil s rukama od šmíru
„Kde je Kája?“ kroutily hlavou Páky sjíždějící se v září 2001 do Mladočova na jubilejní desátý slet. Nikdo nevěděl. Až když se za tmy doploužila na místo Kájova letitá ojetina a vylezl z ní Kája s rukama od šmíru, bylo jasné, co ho zdrželo. Což takhle koupit mu nové auto, řekly si Staré páky. A jak řekly, tak taky učinily. O tři měsíce později, na Mikuláše, se vypravily do moravského Fryštáku, kde v té době Kája působil, a předaly mu novou Škodu Fabii. Osvědčila se. Na další slety už její majitel jezdil včas. Větší význam než pro Káju však paradoxně měla pro samotné Staré páky. Chlapi si totiž dokázali, že jsou schopni mezi sebou nejen rychle uspořádat finanční sbírku, ale navíc vybrat obnos, za který se už dá leccos pořídit. Od té doby patří – více než dříve – k činnosti Starých pák hmotná solidarita. Přichází ke slovu například ve chvílích, kdy někdo z chlapů – živitelů často početných rodin vážně onemocní a ztratí pravidelný příjem.
Určitým vývojem procházejí i samotné slety. Asi nejvíc je obohatilo rozhodnutí zvát na ně hosta. V posledních letech tak jejich účastníci měli možnost podebatovat s politiky Jaromírem Štětinou a Karlem Schwarzenbergem, jezuitou Janem Rybářem, filozofem Janem Sokolem nebo s biskupem Václav Malým. Co všechno dnes Staré páky stíhají kromě sletu? Každoročně pořádají víkendovou brigádu, setkání Mladých mamek, pro „náctileté“ akce Střapec a Lis organizované za významného přispění fryštáckých salesiánů, dále duchovně relaxační víkendy pro Staré páky a jejich partnerky, setkání rodin Starých pák, víkend pro táty s dětmi nebo „(Nejen) výtvarný víkend pro mamky a děti“. Od roku 2002, kdy byl Kája vysvěcen na biskupa, patří k poslání Starých pák i péče o to, aby „jejich biskup“ neztratil kontakt s normálním životem. Hlavně první roky v úřadě nebyly pro něho vůbec lehké. Na otázku, zda mu v tomhle hledacím období Staré páky nějak pomohly, Kája odpovídá: „Kluci do mě trochu dloubali. Třeba že nemusím mít na obálce u zpáteční adresy uvedeno Mons. Prý: ´Kájo, jakýpak monsignore, s tím na nás nechoď.´ Páky chtěly, abych i v biskupském úřadě zůstal starým Kájou. Vytvářejí mi důležitou zpětnou vazbu.“

Bez psaných stanov a pravidel
Kdybyste se Starých pák zeptali, co je na Starých pákách baví, odpověděly by: vzájemné vztahy, lidské zázemí, to, že si na nic nehrajeme, že si dokážeme duchovně i materiálně pomáhat, že je na našich setkáních sranda. „Sám si asi na Starých pákách nejvíc cením toho, že vedle sebe tráví víkend v lásce, pohodě a bez jakéhokoliv tlaku obyčejní dělníci, ředitelé, podnikatelé, kněží, kluci po léčbě závislosti na alkoholu, že nikdo nikoho neposuzuje, zda je věřící, nevěřící či jak je věřící,“ míní Stará páka Pavel Popelka, otec čtyř dospělých dětí. Čeští salesiáni považují Staré páky za ojedinělou součást široké salesiánské rodiny. Proč ojedinělou? Možná proto, že Páky vznikly zespoda, bez výzev autorit, z jejich vlastní chuti a potřeby scházet se. Že fungují bez psaných stanov a pravidel. Že – nejspíš – nemají za hranicemi České republiky obdoby.